Pelíšky a listopad 1989 – totalita v maloměstské každodennosti
Někdo nostalgicky vzpomíná, další si plete dnešní výročí s porážkou fašismu, jiným to je úplně jedno. A přitom se tenkrát přepisovaly dějiny. Události 17.listopadu 1989 byly zcela výjimečné. Tehdy mladí lidé dokončili sen o svobodě a demokracii svých rodičů a prarodičů. Jejich střet holých rukou s kordony ozbrojených policajtů probudil celou společnost. A po mnoha neúspěšných předchozích pokusech přišla demokracie a skutečná svoboda…
Virtuální svět dnešní mladé generace
Žili jsme v naději, že zvítězí dobro nad zlem. Že konečně nemusíme poslouchat potají Hlas Ameriky a dočkáme se nezávislého tisku. Těšili jsme se na svobodu slova, kvalitní školství, spravedlnost soudů, možnost cestovat, vlastnit i podnikat. Byla ochota o věcech veřejně diskutovat. Měli jsme prezidenta, kterého nám záviděl celý svět a každý jeho projev bylo poselství k zamyšlení. Člověka dnes o to víc překvapí, že studenti středních škol nevědí, kdo byl Václav Havel, nebo si myslí, že sametová revoluce byl konec boje s fašismem. Právě Václav Havel často opakoval známé „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“
Tehdejší mladá generace se intenzivně zajímala o dění ve společnosti a byla hybatelem změn k osobní svobodě. Jaký kontrast ve srovnání s dnešní omladinou, která tráví hodiny a hodiny hraním videoher. Namísto osobních setkání jejich kontakty probíhají zejména přes sociální sítě. Jaká škoda, že dnešní mladá generace kašle na účast ve svobodných demokratických volbách a o dění kolem sebe se téměř nezajímá. Vážně jim nedochází, že o pracně nabytou svobodu a demokracii mohou velice rychle přijít?
Film Pelíšky není jen rodinná komedie, ale sonda do historie
Až opět letos o Vánocích zasedneme s rodinou k Pelíškům od Jana Hřebejka, zkusme se společně vžít doby, ve které se příběh odehrává. Film dobře ukazuje typické rysy socialismu – od potlačování svobody slova, ponižování a zastrašování lidí, zabavování majetku až po donucení emigrovat – tedy opustit vlastní zemi, rodinu a přátele. Někteří se nevzdávali. Bojovali za pravdu, lidskost, zdravý rozum a spravedlnost. Neohnuli svá záda. Pak byla mlčící většina, kteří se tlaku podvolili, aby měli klid. Ostatní ze systému profitovali a často z pozice síly terorizovali své okolí. Nepřipomíná vám to něco z dnešní doby? Snímek je skutečně nadčasový…
Návrat zpět může být rychlejší než se nadějeme
Podobné složení společnosti nalezneme i dnes. Rozdíl byl v tom, že po listopadu 1989 byli ve vedení státu lidé, kteří ctili svobodu jednotlivce, pluralitu názorů a demokracii. Politici šli příkladem a lidé si jich vážili. Při menším pochybení přijímali politickou odpovědnost a odstupovali než se věci objasní. Populismus a dezinformace byly tenkrát málo známá slova. Po odchodu Václava Havla vzal polistopadový vývoj u nás zcela za své. Slovenský estébák v čele České republiky byl skutečnou ranou všem obětem totalitního režimu. Jeho koncentrace moci politické, ekonomické a mediální byla od začátku alarmující. Stejně tak druhá prezidentská volba Miloše Zemana, který rozdělil národ a stal se veřejným přisluhovačem totalitních režimů v Číně a Rusku.
Totalitní praktiky v maloměstské každodennosti
Bylo by totiž zcela naivní si myslet, že politická pluralita a svoboda médií v našem demokratickém režimu dokáže totalitním praktikám zcela zabránit. Možná s určitými šrámy celostátně. Ale na malých městech, kde je mnohem snazší ovládnout tok informací, lze vytvořit totalitní podmínky poměrně snadno. Svůj podíl na tom samozřejmě má i známá nižší veřejná aktivita lidí v prostoru, kde vinou větší sociální provázanosti existuje silnější strach z veřejného vystupování. Je při tom zajímavé sledovat možnosti sociálních sítí, které na maloměstě nemají sílu účinně narušit informační monopol nosných lokálních médií. Totalitu může místní moc uplatnit přirozeně jen na vlastní, tedy obecní instituce. V nich má ale v podstatě volné pole působnosti. Protože jde o organizace převážně nekomerční, není také problém výsledky jejich fungování ohýbat libovolně podle potřeb vládnoucí síly…
citace: Tomás Fassati
Začalo se blýskat na lepší časy?
Na celostátní úrovni se výměna politické garnitury za kultivovanější jedince zdařila, nyní si musíme počkat, zda se naplní očekávání, která do nich lidé vkládají. Po vládě Andreje Babiše přebírají stát ve zbídačeném stavu. Výměna se podařila i ve Středočeském kraji. Po aroganci, hlouposti a skandálech bývalé hejtmanky Jermanové se nám rozhodně stýskat nebude. A příští rok jsou komunální volby. Povede se konečně výměna i v našem městě?
Komunální volby jsou již příští rok!
Chování a práce stávající koalice v Rudné velmi připomíná politiku hnutí ANO na celostátní či krajské úrovni. Vše se prezentuje navenek v krásném světle, ale pod pokličkou je město zaostalé a zanedbané. Staré problémy se neřeší, nové se hloupými rozhodnutími vytvářejí. Arogance vedení při zodpovídání dotazů veřejnosti, netransparentnost výběrových řízení, cenzura městského časopisu, dehonestace opozice i veřejnosti, která má opačné názory, jsou bohužel standard. Slovy Václava Havla by se chtělo říct: „Naše město nevzkvétá…“.
Nemusí to tak být. Snad příští oslavy boje za svobodu bude i u nás organizovat jiné politické vedení. Totalitní praktiky a skandály musí skončit! Rudnou je potřeba posunout směrem k modernímu městečku současnosti. A je třeba řešit skutečné problémy jako dopravní zácpy na Masarykově, hluk z D5, zanedbanou technickou infrastrukturu a chybějící občanskou vybavenost. A rovněž je nutno znovu zavést demokracii a slušnost do místní komunální politiky. Desítky let jsme ztratili. Změna je na nás – všech občanech a voličích toho města.
Držme si palce a buďte zdraví!
Rudná pro život